3.DÍL – První pokusy

GO-MOTION a film Dragonslayer

   V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byla pookénková animace stop-motion silně etablovaná jako nedílná součást trikových postupů v hraných filmech. Největší popularitu zažívala v USA a Velké Británii, kde vznikala spousta projektů fantastického žánru. Právě žánry a subžánry fantastiky přinášely obrovské množství příležitostí pro speciální efekty všeho druhu. CGI byla v té době pořád jen vznikající (a prozatím okrajová) technologie, a pokud požadovala produkce do svého filmu člověku nepodobnou bytost, příšeru, nebo třeba i stroj, jednou z velmi využívaných možností byla právě stop-motion animace.

   Dlouhou dobu řešili trikoví odborníci a animátoři jistý problém. Při pookénkové animaci totiž vzniká pohyb, který není zcela realistický, i když je dokonalý po stránce pohybové dynamiky. Sekvence vytvořené stop-motion animací se totiž lidskému oku jeví jako lehce trhané. Je to důsledek absence pohybového rozostření, které vzniká zachycením rychlého Go-motion a film Dragonslayer (5)pohybu na obrazové médium, jako je film. Při zaznamenání rychlých pohybů se na každé filmové políčko zaznamená obraz např. člověka tak, že části těla, které se pohybují, se zachytí rozmazaně, protože závěrka nastavená na kameře exponuje jedno políčko filmu po určitou dobu a pokud je po tu dobu předmět v pohybu, zaznamená se na filmovém políčku v celé délce pohybu a jeví se jako rozmazaná šmouha. Čím prudší je pohyb, tím více jsou na snímcích rozmazané ty části těla (a právě jen ty části), které jsou v pohybu. U animace je toto rozostření eliminováno.

   Už od šedesátých let se trikoví odborníci snažili vymyslet postup, který by do záběrů statické animace pohybové rozostření přidal. Částečný úspěch zaznamenala metoda vazelínová. Při ní se na sklo před objektivem nanášela průhledná vazelína a to pouze v místech, kde přes objektiv byla zabírána ta část loutky, která měla být na výsledném záběru rozmazaná. Tato metoda byla velice náročná, časově zdlouhavá a prodlužovala animaci až několikanásobně. Výsledek byl sice zajímavý, ale uspokojující jen částečně. Tato technologie byla použita např. Jimem Danforthem ve filmu Když dinosauři vládli světu (When Dinosaurs Ruled the Earth, 1970). Využití však nalezla i několik let po vzniku go-motion, např. při animaci endoskeletonu ve finální scéně filmu Terminátor (Terminator, 1984), nebo při animaci pekelného Gozerova psa ve snímku Krotitelé duchů (Ghostbusters,1984). Používala se i metoda lehkého roztřesení loutky při expozici nebo manuální posun modelu při dopředném pohybu (většinou u dopravních prostředků, např. ve filmech s Wallacem a Grommitem)

     Technikou pohybového rozostření při animaci, která vývojově přímo předcházela go-motion, bylo metoda řízeného dopředného pohybu. Loutka umístěná na tyči na pojezdu řízeném počítačem se nafázovala a poté,(při každé expozici) se loutkou nebo její částí pohnulo o malý kousek ve směru jejího směřování. Pohyb byl obvykle zajištěn mechanickým pojezdem řízeným počítačem, výjimečně manuálním ovládaním. Takto vznikaly animace sněžných zvířat, Taun-taunů, ve filmu Star Wars – Impérium vrací úder (Star Wars: Epizode V – The Impery Strikes Back,1980), zatímco například sněžné tanky byly animovány ještě klasickou metodou stop-motion.

This slideshow requires JavaScript.

Ve 4.dílu budeme svědky triumfálního nástupu go-motion a porovnáme dva filmové projekty využívající animace, které vstoupily do kin ve stejný rok.

              

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.