Rozhovor: Denisa Grimmová & Jan Bubeníček

Animátoři, výtvarníci a režiséři Denisa Grimmová a Jan Bubeníček nyní pracují na výrobě celovečerního animovaného filmu Myši patři do nebe (Fresh Films). V rozhovoru se dočtete nejen o vzniku Myší, ale i o vývoji studia animace na FAMU, o možnostech financování celovečeních animovaných filmů, o běžném pracovním dni animátora/rodiče nebo také o rivalitě v animačním průmyslu.

 

Když někdo řekne slovo animace – na co v tu chvíli myslíte?

Denisa: Momentálně každodenní činnost, která mi dělá radost.

Jan: Naše povolání… Hromada práce, často velice nevděčné, která ale když se vydaří, stojí za to. Pestrost, radost.

 

Jak vypadá v současnosti Váš běžný pracovní den?

6:30 budíček

7:00 snídaně

7:30 rozvoz dětí do škol

8:15 Pracovní porada s kávou přerušovaná volnými vstupy nejmladšího syna.

9:00 Pracujeme. Doma nebo na Barrandově.

14:00 – 20:00 Dělíme mezi rodinu a práci, podle potřeby.

20:30 – Když neodpadneme u uspávání dětí, pracujeme do 24:00, kdo nemusí ráno vstávat, tak dokud to jde. Noc ve ztichlém domě je nejpřínosnějším pracovním časem celého dne. Pokud tedy neupadnete čelem na klávesnici a nesmažete si práci za poslední dvě hodiny.

 

Dokážete jako absolventi animace na FAMU zhodnotit jak se studium na této škole změnilo?

S FAMU jsme v současnosti velmi málo v kontaktu, naše hodnocení tedy není patrně příliš objektivní. Nicméně určitě je obrovský rozdíl v tom, kam se pohnuly technologie. Bez nadsázky lze říct, že dnešní mobilní telefony nabízejí větší technické zázemí než celé Studio FAMU v době našeho studia. My jsme válčili se z dnešního pohledu směšnými problémy, jako jak vůbec nasnímat a přehrát nakreslené fáze, o jejich následné úpravě prakticky nemohla být řeč. Katedra tehdy používala pooknový záznam na VHS kazety a to pouze černobílý. Každá chyba znamenala přesnímání celého cvičení. Loutková animace byla otázkou 35mm filmu, dostali jsme se k ní až ve třetím ročníku. Počítačová animace byla tehdy v ČR naprosto v plenkách. I na z dnešního pohledu samozřejmost jako je Photoshop jsme stáli frontu v kabinetu multimediální tvorby. Dnes absolutně není v těchto ohledech nejmenší problém. Digitální technologie jsou dostupné prakticky každému a nabízejí zájemcům obrovskou míru nezávislosti. Naše desetileté děti doma animují, stříhají i zvučí vlastní filmy. Nemůže se tak absolutně stát, že by se na vysokou školu hlásil někdo, kdo má pouze dojem, že má o daný obor zájem.

Je to i vidět na cvičeních z posledních ročníků katedry animace. Nezdržují se technologií. Počítač má doma každý. Nikdy nezapomeneme jaké to je vystřihávat jednotlivá okýnka z materiálu natočeného reálnou rychlostí a posléze z nich ve střižně skládat animovanou sekvenci, protože pooknové snímání zrovna nebylo k dispozici.

Další obrovský rozdíl je v dosažitelnosti informací, odborných podkladů i filmů z celého světa. Tato možnost je pro vzdělávání klíčová.

 

Co Vám při studiu na FAMU chybělo a naopak?

Na FAMU nám nejvíc chyběla praxe. Na škole vládl (ostatně jako na každé vysoké škole). tzv. kreditní systém, kdy každý student musel během semestru nasbírat určitý počet bodů za složené zkoušky a získané zápočty či zrealizovaná praktická cvičení. Počet bodů za cvičení (filmy či animační etudy) byl tak malý, že bylo potřeba absolvovat řadu zkoušek a zápočtů z teoretických předmětů, které se animace týkaly jen okrajově nebo vůbec, že na samotnou animaci zbylo příliš málo času. To byl také důvod, proč jsme skoro všichni z animace rozkládali studium, abychom vůbec ročníkové práce stihli.

Na druhou stranu FAMU na rozdíl od jiných animačních škol stojí na mezioborové spolupráci, kdy se budoucí tvůrci od začátku učí být členy týmů zahrnujících kromě jich samotných minimálně také produkčního, kameramana, střihače a zvukaře. Tato zkušenost je do budoucna k nezaplacení.

Další obrovskou devizou KAT na FAMU bylo složení pedagogického sboru. Měli jsme tu čest se denně setkávat s těmi nejlepšími ve svém oboru – s Břetislavem Pojarem, Pavlem Koutským, Jiřím Bartou, Michaelou Pavlátovou, Jiřím Kubíčkem, Janem Klosem, Libuší Čihařovou a mnoha dalšími.

V neposlední řadě byla v době našeho studia obrovskou výhodou FAMU samozřejmost dostatku prostředků na realizaci našich cvičení. Některé školy musely řešit nedostatek možností realizace společnými cvičeními celého ročníku apod.

 

Tuzemská animace se pomalu probouzí opět k životu a vznikají nové projekty. Vzniká něco nového i u Vás?

Společně se jako režisérská dvojice podílíme na vzniku celovečerního rodinného filmu podle knihy Ivy Procházkové „Myši patří do nebe„.

 

O čem film bude a jakou animační techniku jste zvolili?

Myši patří do nebe je příběh dvou mírně potrhlých hrdinů –- maličkaté myšky Šupito a koktavého lišáka Bělobřicha. Na zemi to byli úhlavní nepřátelé. Nešťastnou náhodou ale přišli oba o život a okolnosti je znovu svedly dohromady ve zvířecím nebi.

V širším slova smyslu film pojednává o tom, co bude „potom“. Vypráví o poměrně těžkých tématech jako je smrt nebo ztráta někoho velmi blízkého, o odvaze, hrdinství a síle skutečného přátelství. To vše je ale už v knižní předloze Ivy Procházkové zpracováno formou přístupnou i nejmenším divákům, je to příběh plný naděje a optimizmu. Scénář obsahuje řadu dobrodružných scén, poetických momentů ii komických situací.

Film vzniká technikou klasické loutkové animace Ta však bude doplněna řadou dalších technik a postprodukčních triků – od 2D dokreslovaček přes 3D set extension až po plnokrevnou 3D animaci.  Ta však bude do filmu implementována tak, aby byla k nerozeznání od animace loutkové. Pomůže nám při realizaci scén v loutce výrobně velmi komplikovaných.

 

Celovečerní animovaný film potřebuje velký rozpočet. Jak se dnes získávají prostředky na vývoj a výrobu takového filmu?

Záleží hodně na tom, jaký druh filmu připravujete, jaká je jeho cílová skupina, jak moc je jeho tvůrce nebo producent etablovaný a jak velká je naděje, že film na sebe vydělá.

V případě artového filmu jste v podstatě absolutně závislí na tuzemských zdrojích (jedinou výjimkou v ČR jsou snad světově proslulí tvůrci Jan Švankmajer a Michaela Pavlátová). Zpravidla vše začíná u SFK, pak přichází na řadu koprodukce s ČT nebo jinou televizí, spolupráce s distributorem a využití filmových pobídek. Dále jsou to koprodukce s konkrétními subjekty, které film přímo vytvářejí – animační studia, obrazové nebo zvukové postprodukce,  eventuálně mikrofinancování prostřednictvím serverů jako je KickStarter, Startovač apod.

V případě filmu typu „Myši patří do nebe“, kde se jedná o film určený pro širokou mezinárodní distribuci, je i financování mezinárodní.  V našem případě se na financování kromě hlavního producenta (Fresh Films) podílejí další koproducenti z ČR (Česká televize, Hausboot, Barrandov Studio), distributor CinemArt a dále pak koproducenti z dalších partnerských zemí – Francie, Belgie, Slovenska a Polska. Takto mezinárodně rozložený projekt pak může dosáhnout na podporu na evropské úrovni – Media a Eurimages.

V každém případě se jedná o běh na dlouhou trať. V ČR je momentálně cesta k zafinancování náročnějších animovaných projektů dlouhá, trnitá a nejistá. V případě Myší mluvíme o cca pěti letech soustavné práce producenta Vladimíra Lhotáka. V tomto případě to byla práce ve výsledku úspěšná. Mnoho ambiciózních  projektů však končí neúspěchem.

 

V čem všem spočívá Vaše práce režisérů filmu Myši patří do nebe?

To, že jsme na film dva, nám do značné míry umožňuje rozdělit si úlohy.

Denisa je kromě režisérky výtvarnicí filmu, navrhuje všechny loutky, je autorkou klíčových výtvarných návrhů prostředí.

Jan se zabývá technologickou stránkou natáčení, je architektem postprodukční stránky filmu, připravuje natáčení po technické stránce.

Oba dohromady pak pracujeme jednak na převedení literatury do obrázkového scénáře (storyboardu) a posléze pak na jeho překladu do řeči filmu. Dohlížíme na realizaci loutek a dekorací, komunikujeme s animátory, kameramanem a střihačem.

 

V jaké fázi se projekt nachází a kdy se film objeví v kinech?

Projekt je v současné době ve fázi, kdy je uzavřená část financování, spouští se samotná realizace. Máme hotový literární scénář, storyboard, technologickou a do značné míry i výtvarnou přípravu. Momentálně pracujeme na animatiku – rozpohybovaném storyboardu opatřeném pracovní zvukovou stopou. Zároveň scénář a výtvarné návrhy převádíme do řeči čísel – pracovních dní, počtu animátorů a kamer, rozměrů a počtu dekorací, počtu loutek, rekvizit, použitých strojů, dat realizace a následné postprodukce – obrazové i zvukové. Na podzim letošního roku začneme s natáčením. V kinech film bude uvedený v roce 2020.

This slideshow requires JavaScript.

Jaké animované filmy máte rádi a které Vás naopak vůbec nenadchly?

Máme jich rádi celou řadu. S dětmi jsme odkoukali i mnoho i takových, po kterých bychom dobrovolně nesáhli, přesto nás mile překvapily. Obecně nás baví filmy, které jsou dobře napsané, nejsou pouhou akční podívanou nebo demonstrací technologické zdatnosti.

Oba se určitě shodneme kromě celé řady českých filmů na filmech z dílny Aardman Animation, Tima Burtona či Wese Andersona.

 

Existuje podle Vás v animačním průmyslu rivalita? Setkali jste se s ní někdy přímo Vy?

Animační průmysl je branže jako každá jiná. Každý má své ambice a ty se často překrývají s ambicemi někoho jiného. Rivalita tedy logicky vzniká. Pokud se jedná o rivalitu zdravou, posouvá celý obor dopředu a je zcela na místě. V České republice je obecně málo prostředků na realizaci animovaných filmů, proto je možná rivalita o něco silnější než v oborech lépe profinancovaných. Na druhou stranu je naše země tak malá, že se prakticky všichni osobně známe a mnoho z nás pojí letitá přátelství. Ve výsledku je tak radost, když se podaří komukoli uspět, silnější než soupeření.

 

Jakou praktickou radu dáte začínajícím animátorům?

Zamyslete se nad tím, v čem jste silní a co vás opravdu baví a za tím si jděte. Nemá cenu jít na to oklikou přes obory nebo činnosti, které vás netěší – zpravidla u nich zůstanete navždycky. Využijte maximálně čas, dokud jste bez závazků – lepší podmínky už mít nebudete. Když máte dobrý nápad, zrealizujte ho. On dřív nebo později napadne i někoho jiného a pak si budete nadávat. Přejte si navzájem – pocit sounáležitosti je důležitý. Howgh:)

Děkujeme za Vaše otázky. Animuj.cz je pecka! 🙂

I my Vám děkujeme! 🙂

Denisa Grimmová a Jan Bubeníček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.