2. díl seriálu NEVIDITELNÍ: výrobci animačních koster

Druhý díl věnuji všem našim českým výrobcům animačních koster. Moc bych si přála, aby se jejich ojedinělé řemeslo přeneslo na další generace, které tuto specializaci rozvinou dál a zapojí opět do procesu výroby loutkových filmů. Tomuto článku jsem dala spoustu energie. Oplátkou mi bylo množství zajímavých a pro mě nových informací, které s vámi mile ráda budu sdílet!

Konstruktéři s duší umělce. Dobří výrobci animačních koster jsou mechanici, strojaři a neuvěřitelně pečliví a přesní lidé. Aby mohla animační loutka ožít, potřebuje kosti a klouby a tito lidé vám je vyrobí. Možnosti jsou v dnešní době téměř nekonečné. I toto řemeslo má své hranice. Proto přichází na scénu kreativita, která je boří!

Abych měla o tomto oboru lepší informace, vyptávala jsem se na podrobnosti o práci těchto mechaniků režiséra nového loutkového filmu Myši patří do nebe Jana Bubeníčka a pasíře, restaurátora a výrobce animačních koster Ondřeje Ziky. Jan Bubeníček byl hlavním koordinátorem výroby animačních loutek pro dosud nejambicióznější film, který právě teď běží v kinech. Proto pro mě byla jasná volba oslovit právě jeho. Ondřej Zika je co se týče výroby animačních koster klasická škola a jeho vyprávění a bohaté zkušenosti se počátky loutkového filmu u nás pro mě bylo důležité pro ucelený obrázek o vývoji české animační kostry.

Jak to bylo dřív

Rozhodně vás nechci do podrobných detailů unavovat vývojem animační kostry. Musím ale zmínit alespoň základy. S vývojem animovaného filmu došlo i na vývoj samotné animační kostry. Vše začalo ve 30.letech u reklamy na margarín, kde byly opravdu jednoduché a nedokonalé kostry. Mezi prvními filmovými tvůrci loutkové animace u nás byli Hermína Týrlová a Karel Zeman, kteří vyráběli jednoduché kostry do svých filmů ve zlínských ateliérech. Hermíně Týrlové pomáhal na zlomovém filmu Ferda Mravenec (1944) Ladislav Zástěra. Zásadním tvůrcem loutkové animace byl ale Jiří Trnka. To už jsou 50. léta a vzniká studio loutkového filmu v Bartolomějské ulici. Dnes tu stojí funkční kino Ponrepo. V první patře, kde jsou dnes kanceláře kina a NFA, kdysi seděli výrobci koster. Jedním z nich byl později právě Ondřej Zika.

“Ukaž ruce!”

Mezi první výrobce animačních koster patřili dva velmi zruční technici a mechanici – Josef Zrubecký a pan Mervant. Josef Zrubecký byl původně výrobcem lodí. Své technické znalosti ale dokázal kouzlem přeměnit na výrobu animačních koster. Jeho první kostry se objevily ve filmu Špalíček (1947). Tehdejší kostra byla ještě drátková, což umožňovalo animovat velmi omezeně. Od dnešních koster se velmi lišila. Trojici výrobců koster později doplnil Ondřej Zika, který se ucházel o místo ve studiu v Čiklově ulici (v tzv. Čiklovce). K loutkovému filmu se dostal úplnou náhodou a coby pasíř a restauratér se rozhodl ucházet o místo mechanika u Břetislava Pojara. Ten chtěl vidět, kromě výtvarného talentu a ukázkové animační kostry, Zikovy ruce. Celý proces přijetí do studia trval asi rok, ale nakonec mladý pan Zika zaujal místo po starším kolegovi přímo v Bartolomějské ulici, kde to loutkou přímo žilo (Čiklovka byla spíše místem, kde vznikaly ploškové neboli papírkové filmy, seriály).

Soustruh Jiřího Trnky, který má Ondřej Zika u sebe v dílně, pracuje nyní ovšem na modernějším typu

Dokud nenastala revoluce, výrobci koster zůstávali v Krátkém filmu v Krátkém filmu, kam se museli přestěhovat po zrušení studia v Bartolomějské ulici. V 90. letech museli místo nakonec opustit úplně všichni a výrobci animačních koster začali pracoval jako jednotlivci na různých zakázkách. Vybudovali si vlastní dílny. Když jsem navštívila dílnu Ondřeje Ziky v pražských Holešovicích, dýchla na mě historie, vůně kovu a dřeva. Všude kolem mě bylo plno koster a uměleckých artefaktů, nářadí a drobných součástek. Všechno se halilo do okrové až tmavě hnědé barvy. Během let spolupracoval i na zahraničních projektech (Finsko, Izrael, Čína). Při našem rozhovoru jsem si uvědomila, jak moc velká škoda je, že v České republice neexistuje škola, která by toto téměř zaniklé řemeslo vyučovala. Můžete se vyučit pasířem nebo strojařem, ale výrobcem koster opravdu ne.

Zjišťovala jsem, jestli současní výrobci koster (Ondřej Zika, Milan Vinš), kteří jsou už ve zralém věku, předávají své zkušenosti a dovednosti mladším generacím. Někomu se to daří, jiným ne. Nadějí české loutky je syn dosud aktivního výrobce koster Milana Vinše. Jedním z důvodů, proč u nás toto řemeslo vymírá, je malé množství projektů, které se u nás točí. Financování je velmi složité, jelikož výroba trvá roky. Před lety se u nás měl natáčet Psí ostrov od Wese Andersona. Nejenže tu nebyly natáčecí a výrobní prostory, nebyli tu ani lidé, kteří by zvládli vyrobit stovky animačních koster.

Řada odborníků, jedna loutka

Velkým projektem, který u nás za poslední dobu vznikl, je již zmíněný film Myši patří do nebe. Na filmu se podílela ohromná spousta lidí. Jan Bubeníček měl kromě režie na starost i koordinaci výroby animačních loutek. Na filmu v tomto směru spolupracoval především Milan Vinš, bývalí členové polského studia Semafor (které se rozpadlo před 20ti lety, spolupracovali např. na filmu Péťa a vlk), Ondřej Zika, František Váša a Pavel Hofta a Ondřej Stehlík. Důležitým členem výrobního týmu byl také pan Mašek z firmy SilikonyCZ, který se zaměřuje na silikonové formy. Ohledně silikonů se zapojil i David Šesták, který se specializuje na silikonové masky. Nejznámější odbornicí na odlévání silikonových a latexových ručiček je Veronika Doutlíková Kouřilová. Tito lidé úzce spolupracují a komunikují s výrobci koster, protože do sebe musí vše přesně zapadat.

Když jsem se ptala, jaký by měl výrobce koster být, odpověď byla víc než logická: zodpovědný, pečlivý, spolehlivý, precizní. Uvědomila jsem si, že toto jsou atributy každého dobrého kolegy nebo řemeslníka, který chce odvést svou práci dobře. Je jedno, jakou děláte specializaci, musíte být dochvilní a dělat, co máte jak nejlépe umíte.

3D tisk spasil největší český loutkový film

Pro film Myši patří do nebe bylo zapotřebí vyrobit přes sto kusů animačních loutek. Třicet loutek pochází z Polska a zbylých sedmdesát loutek vzniklo v Čechách. Velkým přínosem a pomocníkem při výrobě filmu se ukázal 3D tisk. Tým v čele s Janem Bubeníčkem a Denisou Grimmovou zjistil, že převážet hliněné modely budoucích loutek (hodiny detailní práce) do polského studia ve čtyřicetistupňovém vedru není rozumné (modely se roztékaly horkem). Proto vymodelovali všechny postavy pomocí 3D tiskáren, které jim zapůjčila firma 3D Průša. Brzy tvůrci objevili další možnosti využití této technologické novinky a využívali 3D tisk i pro výrobu rekvizit. 3D tiskárna ušetřila výtvarníkům stovky hodin práce. Veškeré postavy či předměty se nejprve vytvořily v 3D modelovacím programu a poté vytiskly. Tyto postavy pak sloužily dokonce jako plastoví dabléři při připravování scény. Skutečné hotové loutky pak čekaly, až bude vše připravené a nehrozilo jejich poničení.

Co se týče cen za výrobu animačních koster a loutek, je to velmi individuální. Záleží na počtu kloubů, použitém materiálů (nebo jestli se jedná o jednoduchou drátěnou kostru) a samozřejmě velikosti a celkové náročnosti a složitosti kostry. Ceny animačních koster se ale pohybují v řádech desítek tisíc korun. S panem Zikou jsem se také bavila o tom, zda je v českých podmínkách možné živit se pouze výrobou animačních koster. Ten mi trochu smutně odpověděl, že opravdu ne. Výrobci koster se pro uživení musí otáčet a například pan Zika vyniká i jako pasíř, restauratér či opravuje starožitné zámky a kování. Dokonce vyráběl do muzea kostru velryby či klasické zábradlí. Výrobce koster musí mít kromě preciznosti také velkou dávku kreativity.

Karolína Čížková

Zdroj: Ondřej Zika, Jan Bubeníček, foto: FRESH FILMS