Animace: nástroj reinkarnace aneb paměť animuje

Dita Stuchlíková
Animovaná paměť, paměť animuje

„Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.“    Samuel Taylor Coleridge

                                                                                                       

Když se zeptáte animátora na to, co ho na animaci baví, nejspíše mezi odpovědi zahrne i oživování neživého, tvoření zatím neexistujícího, vdechování animy. Právě u animy neboli vdechování duše[1] se nabízí otázka, jak moc souvisí živost animovaného filmu s pamětí. Tímto textem bych se ráda zamyslela nad funkcí paměti a zároveň nad znovuoživováním minulosti s její pomocí v animaci. Dostávám se do okruhů otázek, které se řeší již od antiky, a sice zda je duše a tělo jedním, nebo do těch více východních týkajících se reinkarnace (více viz Pojetí duše ve světových náboženstvích: buddhismus, hinduismus[2]). Animované filmy odlišných tvůrců s odlišnými kontexty nabízejí možnost podívat se, jak paměť, něco, co je spojováno spíše s tělesností a mozkem, spolupracuje s oživením duše.

Schopnost připomínat realitu minulosti je dlouhodobě připisována spíše fotografii, která dokáže zastavit a zachovat čas. Lekář a spisovatel Oliver Wendell Holmes starší tuto vlastnost popsal jako „zrcadlo s pamětí“.[3] Nicméně fotka sama o sobě neoživí to, co zaznamenala. Pouze připomene.

Animace je pro vyobrazení časů minulých vhodná právě pro svou volnost a neomezenost ve způsobu zpracování. Skrze různé možnosti, kombinace technik a médií spolu s vytvořením něčeho z ničeho může ohnout časoprostor a zobrazit např. na základě výpovědi nebo archivních materiálů to, co fyzicky živo není.[4]

 Filmy jako Memory (Mushi Production, 1964), Memory of Red (r. Nobuhiro Aihara, 2004), Válka s Bašírem (r. Ari Folman, 2008), Recycled (r. Lei Lei a Thomas Sauvin, 2012), Borrowed Time (r. Andrew Coats a Lou Hamou-Lhadj, 2015), S láskou Vincent (r. Dorota Kobiela a Hugh Welchman, 2017), The Driver is Red (r. Randall Christoper, 2017), Malá (r. Diana Cam Van Nguyen, 2017) nebo Mirai, dívka z budoucnosti (r. Mamoru Hosoda, 2018) se snaží různými způsoby oživovat nikoli neživé, ale polomrtvé, kdysi zcela živé. Nejviditelněji můžeme tento způsob reinkarnace, tedy znovuzrození pozorovat u animovaných dokumentárních filmu (dále ani-doků), které paměť užívají jako důležitého aktéra udávající nejen narativ a zvukovou stopu, ale mnohdy i vizuální stránku.

Nejvýrazněji je paměť zapojována přímo do narace. Ať už ve formě výpovědí nebo jako konstruovaný vyprávěný příběh. Tvůrce se ji snaží dát tělo, novou fyzickou prezentaci. Může být přítomna čistě přes vizuální, abstraktní stránku filmu (Memory of Red), skrze obrazem vyprávěný příběh (Borrowed time; Mirai) nebo s pomocí vypravěče (The Driver is Red) či reálného aktéra události (Spolu sami, r. Diana Cam Van Nguyen, 2018). Některé animované filmy dokonce přímo přiznávají průběh rozhovoru na téma minulosti, jak je tomu třeba převážně vizuálně u filmu Irinka et Sandrinka (r. Sandrine Stoyanov, 2007) nebo zvukově ve filmu M E Z E R Y (r. Nora Štrbová, 2020). Druhý zmiňovaný se pamětí zabývá na všech rovinách filmu.

Animování paměti pro potřeby vytvoření záznamů minulosti se užívá i ve fotografických hraných či dokumentárních filmech. Ty využívají možností animace pro zobrazení scén, které jsou založené spíše na vzpomínkových, abstraktních nebo emočních výjevech. Odbornice zaměřující se na Holocaust a paměť v non-fikčním a animovaném filmu, Victoria Grace Walden, ve své kapitole pro The Animation Studies Reader zmiňuje schopnost animace zobrazit událost tak, jak ji daný člověk skutečně vnímal a prožíval. Podle ní animované pasáže dokážou co nejupřímněji přiblížit subjektivní prožití události v minulosti.[5] To ukázkově prezentuje film The Number on Great-Grandpa’s Arm, který pro HBO natočila Amy Schatz v roce 2018. Rozhovor mezi klukem a jeho dědou, který byl v koncentračním táboře je doplňován animovanými sekvencemi, které nemusí být chápány jen jako vzpomínky, ale i jako obrazy objevující se v mysli dítěte během poslouchání vyprávění o minulosti. Traumata jsou nejčastějším zdrojem prezentovaným skrze animaci, protože nabízejí autentičtější přístup k pocitům a individuálním zážitkům, jež se odehrály v minulosti a jsou neopakovatelné.

Druhým nejčastějším způsobem oživování paměti je obrácený způsob reinkarnace. Pracuje se s archiváliemi či jinými materiálními pozůstatky minulé doby. Na základě toho vznikají nové příběhy, které se samovolně rozvíjejí. Dochází k opětovnému zpracování fyzického pozůstatku. Tělu se dává nová duše. Fotografie jsou obnovovány novými tvůrčími způsoby a pohledy. Na základě jejich materiálu a tvůrcovy interpretace je jim vdechnut nový život. Jakkoliv se např. francouzský historik Pierre Nora vyjadřuje k dobovým přehlceným archivům stojících na materiálnosti a sběru všeho spíše negativně[6], pro tvůrce je tohle sběratelství a materiální archivnictví možností, jak skrze materiál minulosti projevit určitý pohled, přístup ze současnosti.

Archivní tendence pro oživování paměti a času můžeme pozorovat v tvorbě režiséra a umělce experimentální animace Lei Leie. Ten využívá materiálních stop minulých životů právě pro rozpohybování a oživení vzpomínek ve spojení se současností. Tímto zpětným oživením navíc vzniká mnoho dalších interpretací. Nejvýraznějším příkladem z tvorby Leie je film Recycled spolurežírovaný Thomasem Sauvinem. Fotografický materiál je nositelem vzpomínek a protagonisty se stávají neznámí lidé minulosti, které spojují místa, která mají dlouhodobějšího časového trvání. Mnohdy dosahují dál než pamět. S tou režisér pracuje i v nejnovějších filmech Breathless Animals (2019) a Bright Summer Diary (2020).

Podobný způsob práce s archivním materiálem jako nositelem času lze najít i ve filmu Michaely Režové vypovídající o událostech kolem československého hokejového týmu v 50. letech 20. století. Štvanice (2017) vychází v animacích z vizuálů udávaných archivními fotografiemi spojující dobu tvorby filmu s dobou, o které vypovídá.

Animace se jeví svou otevřeností a přístupností pro různé formy zpracování jako vhodná pro znovuoživení minulého. V tomto shrnutí jsem chtěla poukázat na různé způsoby, jakými lze paměť oživit a vizuálně prezentovat. Takováto tvorba dokáže reinkarnovat minulost do současnosti a v různých přístupech (více či méně autentických) ji nechat žít dál do budoucnosti. Anima se zde nestává pouze rozpohybováním a naplněním, ale i strojem času, spoluprací těla a duše, životem. Proto zakončím svá slova citátem Gabriela García Márqueze: „Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět.“[7]

Autor ilustrace: Dita Stuchlíková

Zdroje

  1. GAGELDONK VAN, Maarten, MUNTEÁN, László a SHOBEIRI, Ali. Introduction. In.: GAGELDONK VAN, Maarten, MUNTEÁN, László a SHOBEIRI, Ali. Animation and Memory, Palgrave Macmillan, 2020.
  2. GARCÍA MÁRQUEZ, Gabriel a MEDEK, Vladimír. Žít, abych mohl vyprávět. V Praze: Odeon, 2003.
  3. HOLMES, Oliver Wendell. The Stereoscope and the Stereograph. The Atlantic Monthly, No. 3, June 1859, [citováno 4. 4. 2021]. Dostupné z: https://www.theatlantic.com/magazine/archive/1859/06/the-stereoscope-and-the-stereograph/303361/
  4. KRŠŇÁKOVÁ, Dagmar. Pojetí duše ve světových náboženstvích: buddhismus, hinduismus. Plzeň, 2014. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni. Fakulta filozofická. Vedoucí práce Dagmar DEMJANČUKOVÁ.
  5. NORA, Pierre. Between Memory and History: Les Lieux de Mémoire. Representations, No. 26, Spring 1989, [citováno 4. 4. 2021]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/2928520?seq=1#metadata_info_tab_contents
  6. PIKKOV, Ülo. Animasofie: teoretické kapitoly o animovaném filmu. Přeložil Anna STEJSKALOVÁ, přeložil Eva NÄRIPEA. V Praze: Akademie múzických umění v Nakladatelství AMU, 2017.
  7. WALDEN, Victoria Grace. Animation and Memory. In.: DOBSON, Nichola, ROE, Annabelle Honess, RATELLE, Amy a RUDDELL, Caroline. The Animation Studies Reader, Bloomsbury, 2019.

Filmy

  1. Borrowed time [film]. Režie Andrew COAST a Lou HAMOU-LHAJD. USA, 2016.
  2. Breathless Animals [film]. Režie Lei LEI. USA, 2019.
  3. Bright Summer Diary [film]. Režie Lei LEI. Čína, 2020.
  4. Irinka et Sandrinka [film]. Režie Jean-Charles FINCK a Sandrine STOÏANOV. Francie, 2007.
  5. Malá [film]. Režie Diana Cam Van NGUYEN. Česko, 2017.
  6. Memory [film]. Mushi Production, 1964.
  7. Memory of Red [film]. Režie Nobuhiro AIHARA. Japonsko, 2004.
  8. M E Z E R Y [film]. Režie Nora ŠTRBOVÁ. Česko, 2020.
  9. Mirai, dívka z budoucnosti [Mirai no Mirai] [film]. Režie Mamoru HOSODA. Studio Chizu, Japonsko, 2018.
  10. Recycled [film]. Režie Lei LEI a Thomas SAUVIN. Čína, 2012.
  11. S láskou Vincent [Loving Vincent] [film]. Režie Dorota KOBIELA a Hugh WELCHAMN. Velká Británie a Polsko, 2017.
  12. Spolu sami [film]. Režie Diana Cam Van NGUYEN. Česko, 2018.
  13. Štvanice [film]. Režie Michaela REŽOVÁ. Česko, 2017.
  14. The Number on Great-Grandpa’s Arm [film]. Režie Amy SCHATZ. USA, 2018.
  15. The Driver is Red [film]. Režie Randall CHRISTOPHER. USA, 2017.

[1] PIKKOV, Ülo. Animasofie: teoretické kapitoly o animovaném filmu. Přeložil Anna STEJSKALOVÁ, přeložil Eva NÄRIPEA. V Praze: Akademie múzických umění v Nakladatelství AMU, 2017, s. 7.

[2] KRŠŇÁKOVÁ, Dagmar. Pojetí duše ve světových náboženstvích: buddhismus, hinduismus. Plzeň, 2014. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni. Fakulta filozofická. Vedoucí práce Dagmar DEMJANČUKOVÁ.

[3] HOLMES, Oliver Wendell. The Stereoscope and the Stereograph. The Atlantic Monthly, No. 3, June 1859, [citováno 4. 4. 2021]. Dostupné z: https://www.theatlantic.com/magazine/archive/1859/06/the-stereoscope-and-the-stereograph/303361/

[4] GAGELDONK VAN, Maarten, MUNTEÁN, László a SHOBEIRI, Ali. Introduction. In.: GAGELDONK VAN, Maarten, MUNTEÁN, László a SHOBEIRI, Ali. Animation and Memory, Palgrave Macmillan, 2020, s. 2.

[5] WALDEN, Victoria Grace. Animation and Memory. In.: DOBSON, Nichola, ROE, Annabelle Honess, RATELLE, Amy a RUDDELL, Caroline. The Animation Studies Reader, Bloomsbury, 2019, s. 84.

[6] NORA, Pierre. Between Memory and History: Les Lieux de Mémoire. Representations, No. 26, Spring 1989, [citováno 4. 4. 2021]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/2928520?seq=1#metadata_info_tab_contents

[7] GARCÍA MÁRQUEZ, Gabriel a MEDEK, Vladimír. Žít, abych mohl vyprávět. V Praze: Odeon, 2003. s. [5].

Dita Stuchlíková

redaktorka

Dita je studentka magisterského programu filmové vědy na Masarykově univerzitě v Brně. Zaměřuje se na animovaný film. Sama jej taky amatérsky tvoří “na koleni”. V minulosti vytvořila krátké animované filmy jako např. TY (2016) nebo Co když jsem…? (2018). V současnosti se zabývá především současným krátkým animovaným filmem, na který ráda nahlíží z pohledu psychologie, sociologie, východní filozofie a antropologie. Zároveň ráda teoreticky kombinuje filmové a divadelní přístupy.