Vítám vás u předmluvy nové minisérie, v níž se vydáme po stopách specifického odvětví loutkové animace.
Do kin se blíží nový animovaný loutkový film od studia Laika, Kubo a kouzelný meč. Laika je významné studio zabývající se tvorbou, a především produkcí loutkových animovaných filmů, které v minulých letech přineslo úžasné projekty jako byla Koralína (Coraline) nebo Škatuláci (Boxtrols). Spolu s britskými Aardmany nebo americkým studiem Mackinnon and Saunders zachraňují v dnešní digitální a digitalizované době úžasní a tvořiví umělci v těchto studiích pro náš svět kouzlo klasické loutkové stop-motion animace. I u nás v ČR máme zachránce tohoto umění – nadšence a profesionály, kteří kráčejí ve šlépějích Jiřího Trnky, Břetislava Pojara, Jiřího Barty a dalších tvůrců, jejichž práce přivedla českou školu animace ke světové proslulosti.
Kubo a kouzelný meč je nový celovečerní film, další nášup loutkového mistrovství, které můžeme obdivovat na velkém plátně. Nicméně i přes fakt, že se na tento film opravdu hodně těším, dnes o něm psát nebudu. Nechám to na Karolíně, která vám přinese rozsáhlou recenzi, jakmile film poctí svou návštěvou. Je pro mne spíše připomenutím toho, co velmi obdivuji. Loutkovou animaci.
Nadšeně obdivuji loutky oživené animací, a to od první chvíle, kdy jsem se seznámil s nakažlivým kouzlem filmů, které díky ní vznikly. Vyrůstal jsem na úžasné české animační škole reprezentované především filmy Studia Jiřího Trnky. Nikdy nezapomenu, jak hluboký pocit obdivu mě jako malého caparta ovládl po shlédnutí Trnkových Starých pověstí českých. Svět loutky mi už tehdy učaroval a já hltal všechno loutkové a animované, k čemu jsem se za totality dostal. Moje možnosti byly tehdy omezeny na sledování České Televize, i tak jsem toho nalovil hodně. S nadšenýma a vykulenýma očima jsem se nechal unášet na křídlech vyprávění o Dobrodsružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku, o Švejkovi, Dvou mrazících, Králi Lávrovi, Princi Bajajovi a dalších hrdinech a příbězích přivedených na svět českými animátory a režiséry.
V mých rukách ožívaly mé vlastní, velmi neumělé loutky z plastelíny a jejich prostřednictvím i mé vlastní příběhy. Jen ta kamera mi u toho chyběla, což se ukázalo být při tvorbě animovaných filmů podstatným zádrhelem. Kamera byl naprosto nedosažitelný sen, a to i ta malá, amatérská. A ani vlastně nevím, jestli by s ní tehdy šlo snímat okénko po okénku. Nejspíš ne, ale i kdyby ano, neměli jsme na ni. Nebyli jsme zrovna majetná rodina, žili jsme jen s mámou, a tak jsem se musel spokojit pouze s diváckými zážitky. Do tehdejší doby, tedy do mých 4.- 8. let, se nejspíš datuje první jiskra zájmu o vlastní tvorbu a skulpting, která se později přetavila do oblasti mnohem snadněji realizovatelné – do světa miniatur a figurek. Animace mě ale dál fascinovala.
V roce 1985 (to mi bylo dvanáct) vtrhla do českých kin naprostá bomba. Alespoň tak mi to tehdy připadalo, a utvrzovaly mě v tom dlouhé fronty, které jsem několikrát vystál, abych opakovaně mohl shlédnout ten úžasný biják. Absolutně mne okouzlil a spolu s Nekonečným příběhem, který jsem (také několikrát) viděl rok před tím, stál na počátku mé celoživotní fascinace žánrem fantasy.
Byl to Souboj Titánů. 
Nekonečný příběh byl úžasnou cestou do světa fantazie, ale Souboj Titánů mě fascinoval ještě víc, Střetla se v něm totiž má (právě se probouzející) vášeň pro fantastiku s dlouhodobou vášní pro stop-motion. Loutky animátorského génia Raye Harryhausena mi otevřely výhled do úplně nového světa loutkové animace v hraných filmech.
Několik let poté jsem se stal členem a klientem tajného bratrstva, jehož podstatou bylo vypůjčování videokazet s (většinou) americkými filmy nahranými ze západních televizích (obvykle z ORF – rakouské televize). Díky těmto jednohlasně a amatérsky dabovaným pirátským kazetám (snad mě nikdo nebude kamenovat, tehdy to byla jediná možnost, jak se k podobným filmům dostat, a my měli v tom věku scestný pocit, že tím bojujeme proti komunistům) jsem ještě před pádem totalitního režimu mohl obdivovat animované sekvence ve filmech o Sindibádovi, v hororu Brána, v sérii Robocop, ve Hvězdných válkách a v mnoha dalších hollywoodských trhácích, ale i béčkových filmech.
Některé filmy obsahující trikové animované záběry s loutkami byly uváděny i do československých kin, třeba Krotitelé duchů nebo Pyramida hrůzy.
Po revoluci se nám otevřel celý svět a já se tak občas dostal i k materiálům o technické stránce trikové stop-motion animaci. Většinou byla zdrojem těchto informací a článků německá mutace časopisu Cinema, především pak její speciály, a později i knihy a časopisy americké provenience. Zejména některá čísla časopisu Cinefex byla k prasknutí našlapaná informacemi a fotografiemi z říše snů takových fandů, jakým jsem se stal já.
pohádkové fantasy Rona Howarda “Willow”.
Od těch dob jsem byl velkým nadšencem do tohoto umění, byť nadšencem víceméně pasivním. Obdivoval jsem trikové mistry, kteří svůj život upsali právě efektům tvořených loutkovou stop-motion animací. Na celoanimované filmy jsem ale nezanevřel. Až po revoluci jsem se dostal ke klenotu amerického žánru stop-motion filmů. Byl jím celovečerák Henryho Selicka (pozdějšího režiséra Koralíny) podle námětu a výtvarné vize režiséra a producenta Tima Burtona – The Nightmare Before Christmas (u nás uvedeno jako Ukradené Vánoce).
Brilantní temný muzikál se odehrává v městečku Halloween, jehož celebrita a také symbol, kostlivec Jack Skellington, znuděný a ztrápený neustálými oslavami Halloweenu… Ale ne… Pokud film čirou a pro mne nepochopitelnou náhodou neznáte, nebudu spoilerovat a vřele doporučuji. Temná mystická atmosféra proudí z každé scény, z každého okénka filmu, jehož výborný scénář, skvělou režii, nádhernou výtvarnou stránku i úžasnou animaci podtrhuje geniální hudba Danyho Elfmana. Rozhodně je to vrcholný zážitek a troufnu si tvrdit, že nejen milovníka animace. Následovaly další filmy, které jsem si zamiloval, od Mrtvé nevěsty, kterou už bez Henryho Selicka realizoval i jako režisér sám Burton, přes už zmiňovanou Koralínu, až třeba po Aardmanovské Piráty, které osobně považuji za celosvětově nedoceněný klenot loutkové animace.
Vždycky mne hodně mrzelo, že v našich končinách (přestože tu vznikají zajímavá a mnohdy náročná díla), není především z finančních důvodů možné natáčet tak rozmáchlé epické loutkové filmy, jaké vytváří velká americká a britská studia. Myslím, že až jednou něco takového možné bude (pokud), tak celému světu ještě ukážeme 🙂
Vraťme se ale k trikovým záběrům v hraných filmech. Možná je na místě podotknout, že mě ovlivnily speciální efekty obecně, ale nejvíce jsem tíhnul k těm spojeným s tvorbou postav. Byly to třeba masky a animatronika (výroba mechanických loutek na dálkové ovládání, kolem které jsem se dokonce jednu dobu dost amatérsky motal – udělal jsem všeho všudy pár efektů, asi nejpovedenější byla animatronická hlava rohatého monstra, jejíž zbytky se mi možná ještě někde válejí doma, a která svého času mluvila, koulela očima a byla plně mechanizovaná).
Nejvíce mě ale vždy dostávala loutková animace. Ta klasická, využívaná k tvorbě loutkových animovaných filmů, i ta triková, určená pro hrané filmy. Nejvíce jsem obdivoval trikové loutky, které byly samozřejmě realističtější, než v klasickém animovaném filmu. Velmi dobře si vybavuji svou touhu vidět nějaký klasicky animovaný film, v němž by tvůrci použili realistické loutky, které v osmdesátých letech vytvářel třeba specialista na creature design a stop-motion animaci, Phil Tippett.
Jen pro zajímavost – Phil Tippet mě vyslyšel (:D) a tento můj sen poměrně nedávno realizoval. S pomocí Crowdfundingu natočil s nádhernými (i když bizarními) loutkami úžasný, temný a syrový animovaný horor Mad God. O tom si povíme třeba časem v nějakém samostatném článku, v tuto chvíli nabízím alespoň několik fotografií.
Pokud jde o trikové sekvence, které vznikaly za pomoci loutkové animace pro potřeby hraných filmů až do konce osmdesátých let, ty mě okouzlovaly asi nejvíc. Také o nich nejvíc vím. A tak jsem si řekl, že bych mohl napsat menší sérii (nic velkého, pár dílů) právě o trikovém odvětví animace ve zlaté éře této technologie, kterou víceméně ukončil Jurský park a jeho digitální veleještěři.
Uděláme si takový malý výlet časem do doby, kdy se po stříbrném plátně proháněl okřídlený Pegas, děsivý drak Vermithrax, sněžní Tauntaunové, Terminátor nebo oživlá marioneta Freddyho Kruegera. Pro Hollywood to byla zlatá éra speciálních efektů. Doba, kdy ještě nebylo díky počítačům možno vytvářet cokoli a kdy u trikových záběrů převažovaly praktické efekty, při jejichž realizaci se uplatňovaly důmyslné, mnohdy geniální a přelomové postupy. Doba, v níž Creature designu, tedy tvorbě stvoření a příšer, dominovala vedle animatronických postav právě triková loutková animace.
Ale na téhle výpravě si nebudeme povídat jen o tvůrcích a filmech. Zjistíme, jak fungovaly některé technologie a poznáme, jak se za dlouhá desetiletí vývoje tohoto trikového odvětví měnila samotná výroba stop-motion triků. Ukážeme si, jakým způsobem se mistrovské loutky pro speciální efekty vyráběly a připomeneme nejen notoricky známé, ale také ne zrovna proslavené bytosti, které díky pookénkové animaci pro hraný film vznikly. Bude to takový malý, nostalgický výlet za kouzlem technologie, která z hraných filmů dávno vymizela. Ti z vás, kteří tu dobu zažili a stejně jako já nadšeně trávili čas u trikových filmů, si třeba rádi zavzpomínají, a vy ostatní máte možnost poznat téměř zaniklé umění, které dnes přežívá už jen v nezávislých nebo amatérských projektech – trikovou stop-motion animaci v hraných filmech.
V dohledné době čekejte první díl, v němž zazáří především hvězda Raye Harryhausena, nestora tohoto trikového odvětví. Jednotlivé díly budu chystat nepravidelně, ale určitě nebudete muset čekat dlouho.
Velmi děkujeme za spolupráci ojedinělého blogu, který se věnuje nejen sculptingu a miniaturám. Více info přímo na stránkách https://akrylem.blogspot.cz/
Autor článku: Borek