Jak dlouho trvá studium medicíny na vysoké škole v Česku?

Studium medicíny není běžná cesta. Kdo se rozhodne pro lékařskou profesi, ví, že to bude dlouhá cesta - ale kolik přesně let to trvá? A co když chceš jít dál a stát se maxilofaciálním chirurgem? To je otázka, kterou si klade každý, kdo se chce věnovat léčbě obličeje, čelistí nebo ústní dutiny.

Studium obecné medicíny: 6 let na fakultě

V České republice trvá studium obecné medicíny na lékařské fakultě přesně šest let. Toto platí pro všechny univerzity - Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita v Brně, Plzeňská nebo Ostravská. Žádná z nich nemá kratší program. Studium se dělí na tři fáze: základní vědecké vzdělání (první tři roky), klinická praxe (další dva roky) a finální rok přípravy na státní zkoušku.

V prvních letech se učíš anatomii, fyziologii, biochemii, mikrobiologii. To není jen zapamatovávání názvů - musíš pochopit, jak tělo funguje, když je vše v pořádku. Pak přijde klinika: jak léčit zlomeninu, jak číst rentgen, jak rozpoznat infarkt. Všichni studenti projdou stážemi v nemocnicích - na interním oddělení, v chirurgii, v gynekologii, v pediatrii. Každý den je jiný. Někdy jdeš na pohotovost, někdy pomáháš při operaci, někdy jen sleduješ, jak lékař komunikuje s pacientem.

Na konci šestého roku děláš státní zkoušku. To je celodenní test s písemkami, ústními otázkami a klinickými stanicemi. Když ji projdeš, máš titul MUDr. A teprve teď můžeš začít pracovat jako lékař - ale jen v obecné praxi. Pokud chceš specializovat, musíš jít dál.

Specializace: 5 až 7 let na chirurgii

Po státní zkoušce začíná specializace. To je nejdelší a nejnáročnější část. Všechny specializace trvají minimálně pět let, ale některé, jako neurochirurgie nebo maxilofaciální chirurgie, trvají sedm let.

Maxilofaciální chirurgie je jedna z nejkomplexnějších oblastí. Není to jen „odstranění zubu“. Tady se pracuje s celým obličejem - opravují se vrozené vady, jako je rozštěp patra, léčí se zlomeniny čelistí po dopravních nehodách, provádí se rekonstrukce po nádorových zákrocích, nebo se provádí estetické zákroky, které mění tvář. Chirurg musí znát nejen chirurgii, ale i dentální lékařství, radiologii, neurologii a i psychologii - protože pacienti často trpí i emocionálně.

Specializace na maxilofaciální chirurgii začíná po absolvování základního chirurgického cyklu. Většina lidí nejprve dělá 2-3 roky obecné chirurgie, pak se přihlásí na specializační kurz. Ten je omezený - v Česku je jen pár míst, obvykle v Praze, Brně nebo Ostravě. Přijme se jen 5-8 lidí ročně. Přijímačky jsou tvrdé: musíš mít vynikající výsledky, doporučení, a často i zkušenosti z výzkumu nebo mezinárodních stáží.

Specializace trvá sedm let. Během toho děláš 50-70 operací měsíčně, navštěvuješ semináře, píšeš vědecké práce, podílíš se na výuce studentů. V posledním roce děláš tzv. specializační zkoušku - je to vlastně celodenní obhajoba svého odborného vývoje. Když ji projdeš, máš titul spec. chir. maxilofac. a můžeš pracovat jako specialisté.

Kdy se začne vydělávat?

Než se staneš plně kvalifikovaným maxilofaciálním chirurgem, uplyne 13 až 15 let od začátku studia. To znamená, že většina lidí začne pracovat jako specialisté ve věku 30-32 let. A to ještě bez toho, aby měli rodinu nebo jiné povinnosti.

Do té doby nevyděláváš víc než 15-20 tisíc korun měsíčně. Během specializace máš stipendium - asi 25-30 tisíc, ale musíš pracovat 60-70 hodin týdně. Někteří lidé přestanou, protože to není jen o zájmu - je to o vytrvalosti. Někdo se rozhodne pro dentální chirurgii, která trvá jen 4 roky. Někdo si řekne: „Chci to dělat, ale nechci 15 let čekat na plnou kvalifikaci.“

Co je jiného na maxilofaciální chirurgii?

Největší rozdíl oproti jiným chirurgickým oborům je, že tady pracuješ s lidmi, kteří se nechtějí „vyřešit“. Lidé s vrozeným rozštěpem patra se nechtějí jen „opravit“. Chtějí žít normálně - mluvit, jíst, usmívat se. Chirurg musí být nejen technicky zdatný, ale i citlivý. Víš, že operace, kterou provedeš, může změnit život člověka - nejen tělesně, ale i sociálně. Dítě, které se bálo, že ho ostatní budou smát, se po operaci začne účastnit třídních výletů. Dospělý muž, který se vyhýbal fotkám, se znovu ožení.

Chirurg musí být také technicky výborný. Pracuješ s mikroskopy, 3D tiskem, navigačními systémy. V Brně a Praze už používají digitální plánování operací - vytiskneš si čelist pacienta, vyzkoušíš operaci na modelu, pak ji provedeš v těle. To není sci-fi - je to běžná praxe u nejlepších center.

Co se stane, když se to nezvládne?

Ne každý, kdo začne, to dokončí. V prvních letech medicíny se vypouští 10-15 % studentů - ne proto, že nejsou chytří, ale protože to není jen o inteligenci. Je to o odolnosti. Když děláš stáž na pohotovosti, přijde ti někdo s vážným zraněním a ty musíš rozhodnout, co dělat. Když se ti to nezdá, když ti to dělá strach, neznamená to, že jsi slabý. To znamená, že jsi lidský.

Je normální mít pochybnosti. Ale pokud chceš být maxilofaciálním chirurgem, musíš mít jednu věc: trvalý zájem. Nejde o to, aby ti to šlo. Jde o to, abys to chtěl - i když budeš unavený, i když budeš mít všechny dny v týdnu plné, i když ti někdo řekne: „Proč to děláš?“

Co dělat, když chceš začít?

Když jsi na střední škole a myslíš na medicínu, začni tímto:

1. Uč se dobře biologii a chemii - to je základ.
2. Připrav se na přijímačky. V Česku je to velmi konkurenční - potřebuješ vysoké body.
3. Přečti si knihy o chirurgii - např. „Obličej a čelist“ od prof. V. Vítkové.
4. Navštiv nemocnici. Ne jako pacient - jako dobrovolník nebo pozorovatel.
5. Pojď na přednášky na fakultě. V Brně a Praze jsou otevřené dny pro středoškoláky.

Není třeba mít všechno v plánu hned teď. Ale když chceš být chirurgem, musíš začít myslet jako chirurg. Ne jako student. Ne jako člověk, který chce peníze. Ale jako člověk, který chce pomáhat - a to každý den, i když je to těžké.

Je to stojí za to?

Ano. Ale ne proto, že vyděláváš hodně. Ne proto, že máš titul. Ale proto, že když provedeš operaci, která vrátí někomu schopnost mluvit, jíst nebo usmívat se - tak se ti v srdci něco změní. To není věc, kterou můžeš koupit. To je věc, kterou musíš zasloužit. A to trvá 13 let. Ale když to zvládneš, víš, že jsi udělal něco, co se nedá změřit v korunách.